Když se sejdou starší chlapi, dřív nebo později se objeví vzpomínky na vojnu. V roce 1991 jsme v Bontonu natočili první soukromě produkovaný film po Listopadu – Tankový prapor. K příležitosti premiéry jsem tehdy v rámci reklamní kampaně vyhlásil anketu s mottem Bylo-debilo, aneb 100 nejneuvěřitelnějších příběhů z vojny.
Sešlo se přes 7.000 dopisů s tisícovkami příběhů. Z těch jsme vybrali vítěze a já potom nejzajímavější příběhy zařadil do dvojknihy Jizvy na zip/ Bylo-debilo.
Nahlédněme do doby, kdy se neuvěřitelné mohlo stát skutkem…
KEBY TO BOL IMPERIALISTA
V armádním středisku vrcholového sportu probíhají ostré střelby. Kulky sviští, zasažené terče padají. Trefit plechového panáka z pistole na padesát metrů není úplně nejlehčí. Nepodaří-li se, další palpostoje na pětadvaceti metrech, a to už trefí každý. Nakonec přichází štáb a v něm obávaný politruk mezi vojáky přezdívaný „čapatý Ježíš“. S odhodlaným výrazem a namířenou armádní pistolí kráčí vstříc figuríně.
Padesát metrů – panák stojí. Dvacet pět metrů – nic. Nedbaje předpisů kráčí tento syn slovenských hor stále vpřed. Pět metrů. Rána. Panák stojí dál. Zklamaný se vrací na základní čáru.
Tam se jeho obličej rozzáří jakýmsi vnitřním světlem a on, věrný svému vyznání, pronáší slova, jež se nezapomínají:
„Joj, keby to bol imperialista, dostal by som ho!“
V.K.
PLOT
Četař aspirant J.P. dostal rozkaz vybudovat se svou četou další dvousetmetrovou část drátěného oplocení kolem střelnice. Po dotazu, kde dostane betonové sloupky a drátěné pletivo, ho nadřízený seřval s tím, že o rozkazu se nediskutuje a rozkaz se bez zbytečných otázek plní. V boji taky nikdo nikomu neradí…
Četař aspirant J.P. si poradil. Z prvních dvou set metrů hotového oplocení nechal stáhnout drátěné pletivo a vykopat betonové sloupky. Na svém úseku nechal sloupky zase zasadit a napnout na ně získané pletivo. Pak šel veliteli nahlásit splnění úkolu. „Vidíte, že to jde, když se chce,“ konstatoval s uspokojením velitel.
J. S.
NARUŠITEL
Svítá. Dva pohraničníci se samopaly střeží u drátěného zátarasu. Najednou za ním něco zašustí. Překvapivě se tam objevuje štíhlá postava s pouzdrem v ruce a batohem na zádech.
„Stůj. Ruce vzhůru!“
Postava běží zpátky. Nereaguje na varovný výstřel. Když jim uteče, mají na krku prokurátora. Z pouzdra vypadne utíkajícímu něco lesklého zastaví se zvedne to. V tu ránu vyjekne samopal. Postava padá.
Je ticho. Přibíhají k němu. Nehýbá se. Chlapecký pohled upřený nehybně do nebe. V batohu pár kousků prádla a notový sešit nadepsaný VIVALDI. Těžká vojenská bota šlápne na podlouhlý lesklý předmět opodál v trávě: Flétna.
J. H.
ZRADA KONTRAROZVĚDČÍKA
Zastavili se na okraji lesa, dál již byl jen asi padesát metrů široký palouk a pak již jen to, čemu se říkávalo „zdrhnul za kopečky“. Pod stromy v šedém přítmí probouzejícího se dne stály tři postavy v zeleném – ochránci prosperujícího socialismu. Nadporučík zvaný Lupo, desátník a vojín – psovod se svým čtyřnohým přítelem.
„Soudruzi,“ prořízl ticho břitký, pánovitý hlas nadporučíka. „Jak jistě víte, byli jsme vybráni k mimořádně důležitému úkolu. K doprovodu českých a západoněmeckých zeměměřičů, kteří provádějí kontrolu polohy a neporušenosti hraničních kamenů. Musím především zdůraznit, že ozbrojený doprovod těch imperialistů provádí západoněmecká pohraniční policie, což je, jak víte, náš největší nepřítel. Proto se dá předpokládat nějaká provokace, neboť jejich nenávist k našemu socialistickému zřízení a zejména k jeho výdobytkům je nám všem dobře známá. A proto, soudruzi,“ pokračoval dále nadporučík, „za postupu nařizuji bedlivě sledovat nejen členy skupiny, ale i celé okolí. Dále zakazuji jakýkoliv kontakt s příslušníky nepřátelských ozbrojených sil, udržovat neustálé radiové spojení s rotou a plně využívat činnost služebního psa. Soudruzi,“ dokončoval nadporučík svůj proslov slavnostní odmlkou, „ je vám dána plná důvěra celého našeho velitelství a pracujícího lidu. Proveďte!“
Pár hodin čestné služby probíhalo bez problému, i když poručík několikrát sáhl po pistoli. To třeba když příslušník německé ochrany zmizel za stromem za účelem močení. Na našem uvědomělém veliteli bylo vidět, jak má nervy napjaté k prasknutí a za každým kamenem vidí agenta nepřátelské rozvědky. Barva jeho obličeje se blížila barvě jeho uniformy a nenávistným pohledem neustále sledoval své nepřátele.
V poledne jsme dorazili k místu, kde na německé straně stojí krásná lovecká chata. Naši nepřátelé nám nabídli malé občerstvení. Už už jsme vykročili k chatě, ale nadporučík nás zuřivým výkřikem strhl zpět. Zůstali jsme tedy na půdě naší milované vlasti a chystali se požít něco z našich vojenských zásob. Okoralý chleba a klasické bojové konzervy. Imperialisti byli však vypočítaví a přinesli nám svačinu až k našemu piknikovému místečku.
Nadporučík, věrný marxisticko-leninské ideologii, sice nejprve tvrdil, že za kus žvance si ho ty vši nekoupí, po zkoumavém pohledu na orosené plechovky piva a coca-coly a plné plato laskomin, které jsme jak živi neviděli, brzy roztál. „No co, soudruzi, taky jsme jenom lidi. Kdo to má vydržet. Do potoka to nehodíme.“ Poté se žravě pustil do jídla. Ode všeho musel ochutnat a byl k nenasycení. Mezi hltáním, mlaskáním, funěním a krkáním neopomněl poznamenat, že tohle jídlo určitě financuje nepřátelská kontrarozvědka, zatímco prostý německý občan spí pod mostem, je nezaměstnaný a žebrá. Toho my se nemusíme obávat, protože náš věrný spojenec by to nikdy nedopustil.
Po svačince, která se nám zdála lepší než v Intercontinentalu, jsme dost neochotně pokračovali v plnění bojového úkolu.
Pozdě odpoledne jsme se vraceli k pohraniční rotě. Nedaleko od budov nás poručík zastavil a zdrceným hlasem nám sdělil: „Soudruzi, je vám doufám jasné, že to, co jsme dnes provedli, se v žádném případě neslučuje s morálkou příslušníka socialistické armády. Vyžaduji od vás absolutní mlčenlivost. Za chvíli jdete do civilu a fakt, že jste měli kontakt s nepřítelem, by zákonitě měl pro vás následky. Jednoduše řečeno, byl by to průser jako kráva. Zamyslete se nad sebou, na čí straně stojíme.“ Nakonec ztlumil hlas a dodal přísně: „Doufám, že jste nic neukradli.“
Po příchodu na rotu jsme u dozorčího odevzdávali zbraně a munici. Náhle něco zarachotilo a já se otočil za zvukem. Přede mnou stál zkoprnělý poručík. Zpod uniformy mu vypadly dvě konzervy a malá šiška uheráku v originálním imperialistickém balení.
S. K.
DOCELA MALÉ KOLEČKO
Náš nadporučík povídá: „Soudruzi, a teď si nakreslíme kolečko o sto osmdesáti stupních.“ Podívali jsme se na sebe a jeden z nás to nevydržel a prohodil cosi o třech stech šedesáti stupních.
Nadporučík se na něj podezřívavě podíval: „No jo, Kavan, vy abyste nebyl ve věčné opozici. Tři sta šedesát stupňů… to jo, to velké. Ale já mám na mysli takové to malé.“
T. B.
