Po mnoha dnech cestování se dychtivý poutník s očima rozšířenýma úžasem pohledu prvního dne stává putujícím cynikem s vyboulenými koleny na džínách. Všude byl, všechno viděl, o všem se dočetl na wikipedii. Ale i takový se někdy může chytit do pastičky na turisty.
Poutač u silnice: UŽ JSTE NĚKDY PROJELI STROMEM ?
Blbá reklama. Projel jsem už v životě leccos a lecčím. Ale stromem?
A další poutač: PROJEĎTE SVÝM AUTEM 2400 LET STAROU SEKVOJÍ !
Přísahám. Auto zahnulo samo. Při vjezdu do lesa platím. Komedianti? Bude tam taky střelnice? A lochneska?
Po lesní cestě se vyhýbám velikánům. Pak ho vidím. Pán stromů. Rozkročený, proschlý nahoře i dole. Koho by to nečekalo… Ostýchavě se sunu k jeho rozkroku. Pane Strome, není nic moc pocit pro chlapa prolézat jinému chlapákovi mezi nohama. Ale pojedu opatrně. Ne jako ta baba přede mnou, která tě vzala plechem.
Pane Strome, já jsem se narodil, když Ti bylo přes sweet little dva tisíce tři sta. Ta představa mě stejně jako nezkrocené živly staví do role onoho chomáčku bílkoviny na pouti Vesmírem.
Pane Strome, kdo tě zasadil? Já nevěřící Honza se ptám: Všemohoucí jakýsi, dej mi poznat, kde je pravda… Kdo zařídil tenhle Strom a všechno majestátné na světě? Kdo zařídil mě, mého tátu a tátu jeho táty a tátu táty jeho táty? Kdo zařídil, aby měl táta táty táty mého táty dvě uši? A jeden nos místo vlčího čumáku? A dvě oči, abych věčně bloudící nezabloudil?
Pane Strome, jedu pomalu do tvého rozkroku dotvarovaného pilou jako pro plínu. Pane Strome, tohle neměli! Tohle fakt neměli dělat!
Tohle není Matějská pouť. Jsi šumící katedrála, po tisícíletí se vysmívající ohni i vichřicím. A já vjíždím dnes tisící do tvého rozkroku. Ty se nedáš obejmout! Vysmíváš se mému rozpětí, mému lidskému rozměru. Pamatuješ čtyřicet mých tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů mých tátů…
Pane Strome, plazím se pod tebou a zpětná zrcátka mého života jsou tak malomocná… Spouštím okno, vysunuji ruku. Ruka jede po rudém dřevě. Zadře se. Zadřel jsem si třísku, pane Strome. Auto se sune tunelem nekonečného života v tvém rozkroku. Auto se sune se mnou, tak lehce smrtelným a s tvou třískou v mém palci.
Zadřel jsem si třísku stromu rostoucího z nebe a starého 2400 let. Tolik let, to je celá věčnost. Mám v palci zadřenou třísku z Věčnosti!
Pane Strome, děkuji Ti za tu Bolest. Děkuji Ti za milimetr Věčnosti v mém Těle. Nikdy Ti to nezapomenu. Nikdy…
Co je pro Tebe moje Nikdy, Pane Strome? Co je pro Tebe Chvíle mojí Bolesti, Pane Strome?
Co je pro Tebe Já, Pane Strome? Co je pro Mě Ty, Pane Strome?
Vyjíždím z té Matějské a auto jede do kopce bez motoru.
(Z mé knihy Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie. Kdo knihu nepotká na pultech knihkupectví, může si ji objednat v nakladatelství Arcadia Art Agency levněji i s věnováním autora na adrese jan.kruta@seznam.cz nebo zde na FB v rubrice Zprávy.)
