Vídal jsem ji každé ráno na snídani. Matka Angličanka ji vláčela na invalidním vozíku do jídelny a načesaná hlava té malé poskakovala přes schůdky až ke stolu. Vždy krásný úsměv, vyzývavý výstřih nad dráždivými, možná sedmnáctiletými ňadry.
Snažil jsem se nevidět věčnou popuzenost její mámy, která kolem viděla své šťastně se povalující a lelkující nastrojené vrstevnice, zatímco ona tlačila trakař. Proč právě její řeka teče proti proudu? Proč to její děťátko zůstalo po celá ta léta batoletem s narostlými kozičkami?
Celoživotní oběť děťátku, které se už nedá unést, které své mámě nikdy nepomůže s břemenem tlačícím k podlaze její život, co skoro ani nezačal a už se blíží k čáře obzoru…
Snažil jsem se na tu malou nedívat, a přesto jsem její šťastný smích slyšel, kudy jsem celý den chodil.
Přijížděla denně na snídani jako princezna, vesele se rozhlížela po ostatních nezatíženým pohledem, a své štěstí v podobě mobilu třímala v rukou. Hovořilo k ní a ona hovořila s ním. Desetkrát za snídani. Vždycky svobodná a dospělá a bez váhy a přitažlivosti zemské, vznášející se mezi mobilními slůvky putujícími odkudsi z neznáma a dodaleka s vlaštovkami.
A pak jsem ji viděl zase šťastnou s nešťastnými. Její rodiče se opékali u bazénu a ona ve stínu palmy s laptopem na kolenou. A zase ten zvonivý, klokotavý smích bez váhy a přitažlivosti zemské. Bez váhy nebo bezvlády? Vznášela se internetem a měla určitě spousty senzačních sexy kamarádů z celého světa a psala jim možná ty nejerotičtější smsky a maily.
A rodiče mezi sebou a k okolo se válejícím – neviditelné útrpné pohledy…
Slyšel jsem zpívat africkou ukolébavku. Slyšel jsem, že matka dá do kotlíku s vodou kamení, rozdělá oheň a zpívá dětem o tom, aby spinkaly, že až bude polívka hotová, nezapomene je vzbudit.
Včera jsem na hlavní žebravé ulici keňské vesnice vytáhl z kapsy peníze pro mladou ženu na primitivním vozíku s miminem na klíně. Už i ono natahovalo ruce. Pak mi někdo z přejedených u večeře v hotelu říkal, že to je přece ten fígl, oni tihle vůbec nejsou chromí. Jen vyžebrají na vozíku víc!
Ona možná chromá nebyla. Jen neměla nohy!
S několika lidmi jsme se dohodli s místním taxikářem, že
nás zaveze do vesnice, kde nemají to štěstí život provexlovat. Do vesnice v buši, kde chodí pět kilometrů pro vodu a kde se obdělávají políčka. Nakoupili jsme pytel rýže, pytel cukru a pytel mouky a vyjeli. Chtěli jsme smysluplně pomoct konkrétním lidem. Vrátili jsme se zastydle mlčenliví…
Ten večer jsem neslyšel smát se ani puberťačku na čtyřech kolečkách. Možná si vybila mobil. Možná už ji udrncali k spánku…
