Na mapě jižní Francie jsem si označil cíle, které nesmím minout. A v těch cílech ještě menší cíle, které nesmím minout. Synek Kuba řídí, já poučuji za jízdy z map, zápisů a průvodců. Nad hlavou stojí třaslavé zářijové slunce a van Gogh nemusel nic malovat. Všechno je to tu “live”.
A je toho tolik k zapamatování (marné), k obtažení očima, k zabalení do hlavy na doma… A dva tisíce let staré římské památky jsou prostřiženy krásnonožkami francouzskými, kterých je tu taky jako nastláno, a jazyk silnice je vyplazený a dlouhý jako jazyk žiraf.
Soustavně se vytahuji, že doma koukám z okna domku na tisíc let starý kostel a tady přede mnou stojí dva tisíce let starý římský akvadukt, vlastně tři mosty nad sebou přes široké údolí. Voda jím do města Nimes tekla nejmíň pět set let a ty obrovské kamenné kvádry někdo musel osekat, vyzvednout padesát metrů nad řeku a sesadit, že je dodnes nic nerozhází.
A my, lidi blbí a namyšlení nad tím, že jsme se narodili o nějaká ta století později, jsme rozhození třeba pouhým slovem.
Co jsme dokázali takového, že ještě za dva tisíce let, pokud bude svět světem, budou jacísi naši potomci zírat s němým obdivem?
Chodíme tady městy jako je třeba Montpellier a obdivujeme, jak v těsném sousedství památek vyrůstají nové architektonické skvosty a Kuba se mě zeptal, proč vlastně v Praze nebude ta Kaplického knihovna. Kdo že za to může, a proč že Praha se z poslední doby pořád chlubí jen Tančícím domem? Krčím rameny… Blob je sice spíš cirkusový stan jednadvacátého století, ale proč by zrovna na Letné stát nemohl! Cirkusy tam stály odjakživa.
Třaslavé slunce stojí pořád nad hlavou a krásnonožky francouzské plují kolem jak v akváriu. A zase mě napadá, co tomu říkají mravenci.
A jak se dokázali nad svou dobu povznést bratři kapucíni, když si nad hrobku nechali vytesat cosi v tom smyslu: To, co jste teď vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, budete i vy…
Zametu ze stolu drobečky bagety jako by to byly zbytky mého poznání. Jen tak málo viděného dokážu přeměnit na potravu pro svou hlavu, tak hodně toho končí nazmar. Ale před očima mám hned v řetězu asociací onu bránickou vilu, na kterou si moudrý majitel nechal někdy přes sto lety napsat: Staré-li zašlo, novému žijme.
Mezi svým vznikem a zánikem máme pár dobrých šancí postavit svou katedrálu. I takovou, co se dá schovat třeba do krabičky od sirek. Na velikosti v tomto případě opravdu nezáleží. Jen v té krabičce, v rámci zákona o zachování energie, musí být nabito.
Asfaltový jazyk silnic vyplazený do dálky mě táhne jak magnet. Vidím-nevidím. Nejlíp usednout nad skleničkou růžáku se strejci. Ale není mi to dopřáno. Jsem tady na ochutnávce. Usrknu tady, usrknu tam, ale neválím po jazyku…
A třaslavé slunce stojí pořád ještě nad hlavou a krásnonožky francouzské si plují dál kolem jak v akváriu.
Carcassonne, Séte, Montpellier, Nimes, Avignon, Arles, Pont du Gard, z Langedocu vzhůru do Provence. Ochutnávka pokračovala. Možná, že ochutnat někdy stačí. O to větší chuť vychutnat si pořádně…
Přejíždíme z Německa do Čech. Plno krásných dojmů
v hlavě během těch pár dní rozkvetlo.
Za bývalou hranicí obrovský pouták jakési pojišťovny. Písmena jak broky do palice:
LEPIT SE NA ZADEK SMRDÍ!
Vítáme Vás doma!
(Z mé knihy Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie. Kdo knihu nepotká na pultech knihkupectví, může si ji objednat v nakladatelství Arcadia Art Agency levněji i s věnováním autora na adrese jan.kruta@seznam.cz nebo zde na FB v rubrice Zprávy.)
