Mám několik tlustých sešitů s výpisky moudrostí z knížek. Jsou to často objevná setkání. Knížku už si třeba vůbec nepamatuji a jedna věta z ní stojí v sešitě jak žulový pomník. Jeden z cílů psavce: Vložit do slov a skvostně formulovat svou myšlenku, která přežije samotný příběh…
Náhodně jsem otevřel na stránkách výpisků knihy Viktora Koněckého Sny námořníka, kterou jsem četl kdysi – v dubnu 1983:
„Píšeme proto, abychom někomu mohli sdělit své tušení pravdy.“
To slovo tušení je úlevné. Čiší z něho moudrá pokora. Pokora proti aroganci blba, který pochopitelně mudrce v momentě krize překřičí. Ale ta moudrost je nehnutelná jako bludný kámen u cesty.
„Nikdo neví, proč se nad něčím od začátku do konce vymyšleným zalévají člověku oči slzami, proč je mu tak nevýslovně hezky. A proč bez tohoto pocitu není krásné literatury…“
„Opravdová próza má lidem odhalovat reálnou možnost důstojného života…“
„Pověrčivost je dobrá k tomu, že lidi nabádá, aby si všímali symbolů…“
„Udělat někomu maličko dobře, je mnohem těžší než udělat někomu hodně zle, neboť svět nám poskytuje miliony důvodů a příčin k ospravedlnění špatných činů…“
Věty jen tak hala bala vytrhané z kontextů. A přece každá na hodiny přemýšlení o sobě, o světě. Ale pak si pustím zprávy a z obrazovky se na mě vychrstne kýbl pomejí.
Řeknete – proč tu bednu pouštím. Ale dá se žít v poustevně, když musím za chvíli jít pro rohlíky? Asi bych to nedokázal. A tak konfrontuji krok sun krok moudra s realitou, o kterou zakopávám. Dobro a zlo, krása a ošklivost, pravda a lež. Tušení co je co… Ale rohlíčky dnes opět obzvláště dobře vypečené. Hezký den v rámci možností…
(Krůtí brko 2/Kousky času. Na pultech podzim 2019)
