X let jsem měl v redakci Mladého světa na starosti organizaci a publicitu ankety Zlatý slavík. V této souvislosti jsem od pětadvaceti komunikoval nejdřív jako novinář a vzápětí i jako textař s tehdejší slavičí společností.
Při příležitosti předmluvy k rubrice mých textů připomenu Karla Gotta, který mě vždy přátelsky opravoval, že on nezpívá písničky, ale písně. Zdrobnělinu cítil jako znevažující.
Při samozřejmém respektu se já držím písniček. Pochopitelně existují písně, velké melodie, aranžérsky nablýskané – uctivo.
Ale mě to vždycky táhlo spíše k muzikantům, kterým při hře a zpěvu naskakují žíly na krku, hrají nebo zpívají klidně se zavřenýma očima a slova která neprojdou ušima aniž se aspoň trochu zadrápnou.
Ostatně – vyšel jsem od poezie a v počátcích to bylo na přítěž. Písňový text a básnička nejsou většinou ani zdaleka jedno a to samé.
Jen málo skladatelů píše na hotový text a textař většinou je poslední v řadě. Pak často urputně bojuje s českými přízvuky na první slabice slova, které se ne a ne daří správně zapasovat do hudební fráze. Je nutně trochu prostitutka, která se někdy musí hodně přizpůsobovat. Přizpůsobování se mluvě a myšlenkovému obzoru interpreta je samozřejmé, ale práce s jazykem, dnes hodně často ignorovaná, svědčí o schopnostech textaře.
Často velmi závidím písničkářům, u kterých repertoár vzniká celý samovýrobou. Někdy dřív text, někdy muzika, někdy obojí současně.
Tak šťastně jsem začínal i já. Při prvních pokusech textování pro jiné, jsem měl ve svých sešitech a pořadačích na 250 svých písniček, které jsem hrál kdesi v pražské Viole či Umělecké besedě, v knihovnách, u táboráků a při různých příležitostech. Ale sám jsem cítil, že mi cosi chybí. Nikdy jsem neměl příležitost na hudební nástroje se učit s dobrým učitelem, vesměs sám jsem se ve hře na různé instrumenty vypracoval na určitou tancovačkovou úroveň (na altku jsem dokonce jakýsi jazzík nahrával v rádiu), ale muziku jsem vždycky spíš slyšel v hlavě, než aby přešla do prstů. Ani zpěv nic moc, vždycky spíš emoce než hlas.
A tak jsem od básniček a psaní o kultuře postupně začal psát texty.
Textař není většinou šlechtic. Je to dělník, často posluhovač, který ne vždycky píše to a o tom, o čem a jak by rád.
Umění? Umělecké řemeslo? To druhé označení je pro většinu mých textů asi příznačnější. A za slovo řemeslo v něm se vůbec nestydím. Potkával jsem při redaktorské a textařské práci Gottem počínaje, přes Hanu Hegerovou, celou špičku mých generačních zpívajících a hrajících souputníků, přes stovku textů pak pro trojnásobného slavíka Dalibora Jandu. Snažím se psát „do pusy“ interpretům a snažím se péct dobrý chleba. Mnohokrát při poslechu rádií trpím jako pes, když slyším nekvalifikovanost při práci s českým jazykem. Vystudování češtiny a čtení a čtení… To pro mě byl dobrý základ. Ze svých o něco starších vrstevníků jsem měl kvůli tomu velký respekt k textům Zdeňka Rytíře. Pavla Vrbu jsem měl moc rád jako spolustolovníka, jeho poezie z textů často přímo tryskala. Pavel byl opravdový šlechtic slova, i když někdy slovy a pitím přetížen padal ze židle. I když byl na zemi, jeho poezie se nad ním ale vznášela a nikdy nepřistála.
Napsal jsem snad na 1300 textů. Většina je nezhudebněná, možná nezhudebnitelná a možná k ničemu. No a co?
Kdysi jsem učil na konzervatoři a jednou pan ředitel pronášel ke studentům mnoho mouder a poučných zážitků ze své praxe. Asi po deseti minutách se ozval jeden přirozeně hudebně nadaný romský kluk a bezelstně skočil do ředitelovy pauzy mimoděk vyřčenou otázkou: „Koho to zajímá?“
Po každém z nás na chvíli cosi zbyde. Po mně pytel písmenek. A je na tom něco špatně? 🙂
Dík za zpověď , je to působivé vyznání …
Máte skvělé texty, už dlouho Vám to chci sdělit. Pokračujte v textařské činnosti.
Vážený pane Vávro,
díky za milá slova. Pochvala se vždycky čte dobře. Ale psaní textů je normální koníček a každý umíme nebo se snažíme umět něco, co máme rádi. No, a já skládám slovo ke slovu. Ale spíš píšu knihy, právě teď mi vyšla třiatřicátá, natočil jsem svoji první audioknížku, momentálně se podílím na knize, o které zatím nesmím mluvit, protože to bude na podzimním knižním trhu velká bomba. Prostě hodně pracuji a všechny vydělané peníze investuji do vydávání svých knížek. To je zase naprosto prodělečný koníček, protože lidi dneska moc knihy nekupují.
Léto jako když vyšije
přeje Honza