NETOLERANČNÍ PATENTY

NETOLERANČNÍ PATENTY

Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19. století)

Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem. Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako psi, kteří očurávají patníky kolem svého dvora. Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslíme tím, že by měl být snad závazný i pro naše děti. Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina? Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost? A to jsme ještě pořád na území rodiny… A co rozhádanost vesnice? A co katastrofální nesoulad obyvatel s vedením města? A nebo třeba republika?

Slyšel jsem v éteru reportáž od zahraničního zpravodaje, že v Americe už se při rodinných slavnostech nesmí mluvit o politice, aby se rodina okamžitě nerozhádala do krve. Je doba rodinných sešlostí, třídních srazů, letních výletů a dovolených. Vám se ještě nestalo, že by se zkazila družná nálada zmínkou o „pražské kavárně“, havloidech, sluníčkářích, žumpálistech, nebo o těch z druhého konce Václaváku, kterým se říká třeba náckové, jen proto, že mají jiné připomínky k danému tématu? Mám si do diáře psát agendu, kdo ten den vykřikuje na Václavském náměstí? Umíme si ještě naslouchat a argumentovat? Nebo už vládnou jak v rodinách, tak ve společnosti jen netoleranční patenty? Tohle píšu pro chytré lidi. Ne pro ty, kteří budou silnými slovy obhajovat slabé argumenty. Když si nebudeme schopni naslouchat, nikdy se nedomluvíme! A k čemu to povede, když se nikdy nedomluvíme?

Na jedné straně „revoluční“ a odvolávací davová nálada a touha po změně (čeho všeho?) a na druhé bezměrná tolerance a důvěra v silného jedince po sérii vyčůránků a slabochů, není-li proti němu tvrdých objektivních důkazů a následného konečného trestu vyneseného soudem?

V devětaosmdesátém jsem na Václaváku nadšeně zvonil klíči jako ti, kteří tam dnes skandují a tleskají. Jen malý rozdíl. Naposled mi někdo „továrně“ vyrobené transparenty strkal do ruky na Prvního máje v základní škole. Tribunu a ozvučení platil tehdy jakýsi státní orgán. Za ochotu poslouchat žvanění byly ke koupi párky. Kdo tyhle tábory lidu platí dneska a z čí kapsy? To nevím. Ale z něčí kapsy se ty peníze sypou. Všichni máme rádi svých milion chvilek. Ale párky si koupím za své, abych nežil s pocitem, že si právě mě někdo kupuje.

Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Je léto. Všechno usne na vlnách rybníků, přehrad a moří. Možná přijde také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, dětí, příbuzných a přátel z mé ochranné bubliny, ale i oponentů. Ustupovat se ctí je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.

Jsou mezi námi i lidé, kteří se umí konfliktům celý život vyhýbat. Tiše uhnout v pravý čas. Kdo by takové neznal. Jsou nesestřelitelní, vždycky přežijí a je jich plno tam, kde by člověk čekal rozhodné a pevné… Tohle je úvaha o schopnosti a nutnosti komunikace. Někdy je rozhodnutí komunikovat s tím, kdo má jiné názory, těžké jako kopání pařezů. Ale projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama. Překonat nechuť, někdy až nenávist k oponentovi (protivníkovi) není slabost. Je hodna úcty. Schopnost vyposlechnout, vyhodnotit, zvážit a reagovat, i když s patrně nutným kompromisem? Kolikrát v dějinách? Kolik takových bylo za hrdiny a kolik takových za slabé, měkké a kompromisníky? Je těžký risk vystrčit hlavu nad barikádu.

Ctihodné není se vyhnout, ani hrrr bojovat, ale přesvědčit o své pravdě moudrostí a silou argumentů. Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Netolerance není záležitost věku. Jak říká tatarské přísloví, „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“ Vydávat a podepisovat netoleranční patenty a o to intenzivněji očůrávat patníky svého území, nevede od ospalého léta ke klidným letům napřesrok a napřespřesrok…
Tak co s tím uděláme? Je čeština ještě dorozumívací prostředek?

Jan „Jazzík“ Krůta

1 komentář u „NETOLERANČNÍ PATENTY“

Napsat komentář