Jazzíkův prázdninový deníček/3 ČERVENCOVÉ PUTOVÁNÍ ČEŠTINOU

Jazzíkův prázdninový deníček/3
ČERVENCOVÉ PUTOVÁNÍ ČEŠTINOU

Začátek prvního prázdninového měsíce. Měsíce se zmrzlinou u nosu, měsícem ve znamení šlapacího kola, měsícem výletů. Všimli jste si někdy krásy českého pojmenovávání? 

Červenec je bratr měsíce června a přípona -ec měla význam zdrobňující. Jakýsi malý červen. Že by pak září bylo srpencem? Nikoliv. Trapné opakování. Září bude přece zářit barvami. Zatím co školákům začaly prázdniny, naši předkové skončili letnicemi období veselých slavností a připravovali se na sklizeň. Říkalo se, že co červenec neuvaří, srpen nedopeče. Třnáctého je svátek Markéty a podle pranostiky platilo, že Markéta hodila srp do žita. Letos si holka asi hodně pospíší. 
Nedá mi to, abych s tím srpem nezabrousil do obilnin i já.

Slovo pšenice pochází z praslovanštiny. Původně znamenalo obilí, chléb a potraviny vůbec. Podobně slovo žito znamenalo všechno, čím se žilo. Prostě živiny a plodiny včetně ovoce. Slovem žito se na střední a východní Moravě označovala pšenice. Žitu se tam říká nebo spíš říkalo rež. O tom, že název rež pro žito nebyl dříve cizí ani Čechům, se můžeme přesvědčit, když si připomeneme už pozapomenuté pojmenování „režný chléb“ nebo „režné plátno“.

Nejstarším žacím nástrojem byl srp, který se v našich krajích používal už v mladší době kamenné. Ve středověku se obilí srpy žalo uprostřed stébel, teprve v 19. století se rozmohlo žnutí u země. Při sekání se klečelo na kolenou obalených hadry. Sekání obilí kosou se u nás rozšířilo až po roce 1848, ale zemědělci dávali ještě dlouho přednost srpům, protože se z klasů vysypávalo méně zrní, bylo méně ztrát a bylo se možní lépe vyhnout koukolu.

Srrniště bylo vizitkou sekáče. Neposečeným trčícím stéblům se posměšně říkalo muzikanti, trumpetři, žebráci, vojáci, policajti, kozy, ježci, kohouti nebo pudli.

A když už jsme se více zajímali o vznik slov, která k létu odjakživa patřila, proberme ještě několik zemědělských pojmů: 
Slovo „pole“ znamenalo původně rovnou pláň (odtud pojmenování rovinaté země našich severních sousedů – Polsko).
Slovem „role“ se označovala obdělaná půda, slovo „lada“ označovalo půdu ležící ladem. „Niva“ byl nově nabytý pozemek, „lán“ byl pozemek rovnající se přibližně čtyřiceti hektarům, jednotka „hon“ (úsloví – Bylo ho slyšet na sto honů) se měřila sto dvaceti pěti kroky. A skoro úplně zapomenutou mírou je „lícha“, což byl pruh pole, který stačil rozsévač osít na jedno projití, a to znamenalo šíři asi čtyř kroků.
Lidi dřív daleko víc žili s přírodou. Dnes si nelehneme do trávy, protože se bojíme klíšťat. Dřív si taky lidi víc zpívali. Třeba tuhle: „Mé milé léto, cos nám přineslo? Mnoho dobrého, kvítí pěkného, modrého, bílého i červeného…“

Krajina

Napsat komentář