Jazzíkův prázdninový deníček/6SYROVÝ DOKUMENT O JEDNOM UPÁLENÍ

Jazzíkův prázdninový deníček/6
SYROVÝ DOKUMENT O JEDNOM UPÁLENÍ

(Záznam přímého přenosu popravy, Rádio Hyena, moderátorka Miruška Starý-Podhajská.)

Je 6. července 1415. Počasí příjemné. Stojíme s kamerou v první řadě stovek přítomných v jihoněmeckém městě se zlověstným názvem Kostnice. Popraviště umístili mezi brány a příkopy na louce, kudy se do města vchází od tvrze Gottlieben.

Odsouzený Hus je přiveden na popraviště. Rozpíná ruce a zvedá oči k obloze. Polohlasně se modlí. Ano, poznávám, jsou to žalmy, právě teď slyším: Smiluj se nade mnou, Bože… a teď V tebe, Pane, jsem doufal. My, poblíž od klečícího, slyšíme jeho vroucí šepot a teď, neuvěřitelné. Před branou smrti se náš mistr Jan znovu obrací k nebi s tváří radostnou slovy: V ruce Tvé, Pane…

Biřic dává mistru Janovi příkaz, aby povstal. Klečící se těžce sbírá a vstává. Bože, jak sešel za těch osm měsíců v žaláři. A v jeho pětačtyřiceti letech! Když odcházel na koncil, muž plný odhodlání, plný sil. Teď zhroucený stařec, ale z jeho očí září obrovská síla. Je to možná už fanatismus. Co jiného ho drží na nohou s vidinou strašné smrti, které budeme svědky! Obrovský obdiv nás spojuje s tímto českým velikánem, ale přece jen. Nebylo by pro budoucnost a pro nás Čechy rozumnější, kdyby zůstal naživu a dovedl své učení do konce? Aby přinejmenším shrnul své učení, nyní označené jako kacířské, ale které přesto dozajista přečká věky, do uceleného výkladu, do nějakého životního díla? Aby jeho výklad Písma svatého dospěl do definitivní podoby, která by nepřipouštěla zkreslování a chybné nakládání? 

Samotným představitelům kostnického koncilu se přece v konci Husa i zželelo a nabídli mu vstřícnou formulaci jeho odpovědi. Vždyť by se ani nemusela prezentovat, jako že mistr Jan odvolal. Prostě obě strany se dohodly na nové formulaci vzájemného vztahu! Trochu diplomatické flexibility, milý Jene. Méně urputnosti a trochu českého lišáctví. Vlk by se nažral a koza by zůstala celá. Nač hned všechno do krajnosti! 

Ale všechno marno. Kolik pánů i mistrů mu radilo. Chtělo by se říci, komu není radno, tomu není pomoci. Sorry, mistře Jene. Stačilo by bývalo říct jedno sorry. Teď by náš hudební redaktor měl do reportáže jako podkres pustit Eltona Johna Sorry Seems To Be The Hardest Word. Skutečně. Říci lituji, je někdy nejtěžší na světě…

Mistr povstal. 

Prodírám se davem s mikrofonem blíž k odsouzenému Janovi. Ale to je skutečně moc… Někteří přihlížející a lovci autogramů podstrkují Janu Husovi památníky k podpisu. Spouště fotoaparátů cvakají, kamery běží. Poznávám některé kolegy fotografy z bulvárních deníků. Připraveni jako vždy. Pokud se jim nepodařilo prodrat se do prvních řad, rozkládají přenosné schůdky, aby měli nad hlavami ostatních dobrý záběr.

I když chatrný tělem, nyní mluví jasným hlasem, snad jeho slova zachytí i můj mikrofon, vážení posluchači. Tady je Miruška Starý-Podhajská, Rádio Hyena, Praha, „Písničky a dárky“.
„Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro Tvé evangelium a kázání Tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti.“
Hlas má mistr Jan pevný, některé věty jsou nesrozumitelné, hovoří cosi o tom, že on články, jemu falešnými svědky přičítané, nekázal ani neučil. Proč jen slova jeho překrucují a všemožné mu podsouvají?

Biřicové ho vedou ke sloupu zaraženému do země. S rukama nazad obrácenýma ho přivazují. Někdo z šéfů koncilu dává biřicům další instrukce: „Ne obličejem k východu! Je to kacíř, obraťte ho k západu.“ Ano. Teď se tak stalo. Krk mu omotávají jakýmsi začazeným řetězem ke kůlu. A Hus jim do tváře volá: „Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel tvrdším a těžším řetězem byl spoután a já, bídný, přivázán, nestydím se tento pro jeho jméno nésti.“ 

Pod nohy mistra teď dávají dva svazky slámy a pokládají otýpky dříví. Aspoň že boty mu pod halenou nechali. Obkládají tělo Janovo chrastím a poleny až k bradě. Dvě káry dříví jsou připraveny hned vedle. 
Pozor, na koni k připravené hranici přijíždí jeden z pánů, ano, je to říšský maršálek Haupt (Hoppe) z Pappe. Jestli na vzdálenost dobře rozumíme, vybízí našeho milého mistra Jana, aby zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal. 

Jan ale zvedá oči k nebi a možná, že jste sami slyšel, milí posluchačii. Nevím, zda to bylo sice technicky přijatelné, pro jistotu to zopakuji. Jan řekl něco jako: Bůh je mi svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal… Teď mi pár slov uniklo, omluvte mě, je to tak emocionálně silné, že mi kolísá hlas…
Hus pokračoval: „Předním úmyslem mého kázání a mých písem bylo zachránit lidi od hříchů. V té pravdě evangelia, kterou jsem mluvil a psal, dnes vesele chci umříti…“

Maršálek Hoppe z Pappenheimu pokýval hlavou, otočil se k biřicům, kývl a pokynul jim. Pak obrátil koně a pomalu a důstojně zamířil k tribunce.

Biřici podpalují věchet slámy. Mistr Jan se silným hlasem rozezpíval. Oheň praská, možná, že jste neslyšeli, vážení posluchači. Zpívá: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi, Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou…“ A teď: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny…“ Teď, promiňte, vážení posluchači, jen vzkaz technikovi a hudebnímu redaktorovi: Jenž jsi se narodil najdeš v selektoru, ale máme to tam blbě pojmenované, je to tam pod Z, Z Marie Panny. Ještě jednou se omlouvám posluchačům, ale výjimečné vysílání v přímém přenosu někdy vyžaduje výjimečné produkční pokyny. Tady je Rádio Hyena, „Písničky a dárky“, vaše Miruška Starý-Podhajská.
Zvedá se vítr, vážení přátelé, z otýpek drobného klestí slámou promíchaných, vyšlehly plameny. V dýmu vidíme hlavu mistra, stále pohybuje rty a hlavou, pravděpodobně se modlí. Už hlavou nepohybuje. Na rty skrz kouř nevidíme, ale možná je konec. Duše je vypuštěna.

Ale spolu s ostatními zpravodajci a reportéry setrváváme u ohně. Dříví kolem kůlu dohořívá. Tělo Jana visí za krk na řetězu. Biřici srážejí sloup s tělem k zemi a zvětšují oheň dalším přikládáním z vedle stojících vozíků. Dřevo je dobře vyschlé a silně praská. Biřici se přibližují k ohni a kyji roztloukají kosti upáleného, aby se co nejdříve obrátily v popel. Teď dokonce rozbíjejí na kousky ohořelý zbytek mistrovy hlavy. Jeden mezi vnitřnostmi nalezl srdce. Jako na rožeň ho na kyj napíchli a dávají ohni za potravu. 
I my musíme odskočit do stánku něco pojíst. Ale nebojte se, o nic nepřijdete, hned jsme zpátky. Zatím si poslechněte poslední nahrávku kapely Odúmrť…

Tak, už jsme zpátky, ani to moc dlouho netrvalo. Fastfoodové stánky jsou tu všude kolem. Teď na dohořívající popel přihodili i plášť mistra Jana, který z jeho ramen sňali po příchodu na popraviště. Maršálek to doprovodil slovy: „Aby to snad Čechové neměli za relikvii!“ Teď zbytek kostí se všemi řečenými popely oharků naložili na káru. Jdeme doprovodit mistra Jana na poslední cestě k nedalekému líně proudícímu Rýnu. Biřici popel lopatami rozprašují do hlubin. Nad důkladností a precizností katů se ledaskomu může zvedat žaludek. Bohužel, ale doba je taková a nese s sebou mnoho předsudků. Kat i jeho holomci činí své řemeslo někdy s odporem, jindy s potěšením. Jak kdo. Ale to přece všichni známe. V žádném případě se jejich práce nedá brát jako zlovůle. Nevšední povolání, jakým práce kata bezesporu je, je pouze a jen plněním příkazů krutých a bezcitných soudců.

Vážení a milí posluchači Rádia Hyena – „Písničky a dárky“. Tady je Kostnice, v přímém přenosu z popraviště vám vaše Miruška Starý-Podhajská přiblížila tuto určitě zajímavou, neopakovatelnou a dojímavou reality show. A nyní, ještě před tím, než vám zahrajeme pár veselých písniček pro tento den, soutěžní otázka pro pozorné posluchače: Jak se jmenoval upálený, za A – Kachna, B – Krůta, za C – Hus. Volejte! Na shledanou příště.

(Zdroj: Autentický zápis přímého účastníka popravy, pana Petra z Mladoňovic)

Úryvek z kapitoly „Ten, který zemřel smrtí sedmibolestnou“ v mé knize MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT/1.-15. století.

Napsat komentář