Četl jsem rozhovor s mnichovským právníkem Erwinem Hellerem nazvaný Nicnedělání se vyplatí a vzpomněl jsem si přitom na starý hit Zastavte čas (aspoň na neděli…).
Dotyčný právník byl nebo možná ještě je šéfem Spolku pro zpomalení času.
Na “zrychlování životů” mu nejvíc vadí: “… proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku většího tlaku chovají. Snižuje se schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýšlet potřeby jiných. Lidé… jsou v tísni, a tak domýšlejí jen své potřeby. Běží rychle životem jako tunelem s pohledem pořád upřeným před sebe – na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy… Mezilidské vztahy jsou stále častěji používané tak, jako by to byly obchodní vztahy. Spousta telefonátů kamarádů a známých se redukuje na to, kde mi může být druhý nějak užitečný… Kultura hojnosti a nekonečných možností přináší potíže.”
A dál dobrá nmyšlenka, že nové technologie, které by nám měly šetřit čas, v důsledku zvyšují naši časovou tíseň.
Kdykoliv čekám na tramvaj nebo v ní jedu, vidím, že při první klidné chvíli všichni vytahujeme mobily a esemeskujeme nebo kontrolujeme na telefonu maily. Přijdu domů a automaticky zapínám počítač, leckdo zase televizi.
A E.Heller uzavírá: “Čím větším množstvím atraktivních věcí jsme obklopeni, tím víc se snažíme dělat všechno rychleji, abychom těch atraktivních věcí stihli co nejvíc. Ve výsledku tak vzniká pocit neustálého úprku a nedostatečnosti.”
Podle dotyčného máme den začínat pauzou… Krásná myšlenka. Jenže kdekdo se přece musí živit, vrhá se do stresu, aby si mohl dovolit koupit ty nejnovější kouzelné mobily, iPady, netBooky. Kolotoč…
Ale lidé ze Spolku pro zpomalení času nejsou odtrženi od života. E.Heller si uvědomuje, že “nemá smysl, abych někomu, komu plat nestačí na základní potřeby, říkal, aby méně pracoval kvůli nějaké vnitřní harmonii… Je třeba vidět, že stále víc lidí pracuje na živnostenský list a často – nelze to říct jinak – vykořisťují sami sebe. To proto, že v řadě oborů to jinak nejde; mohou jen víc a víc pracovat, jinak se neuživí… Je třeba včlenit do svého života volné časy, takové chráněné oblasti… mít chvíli úplně volno pro sebe… úplně nečinný čas.”
Jak bodáme sami sebe do slabin, přehlížíme v trysku nebe, kroucené cestičky kolem potoků, jedeme svými životy podle pravítka a všechno další nás zdržuje.
Zdržuje od čeho?
Kdysi jsem napsal písničku o holce, která uměla “vidět věci krásnější než jsou”.
Umiňuji si, že ty chráněné a tak zvaně promarněné ostrůvky času si letos o prázdninách zkusím ubránit. Jít jen tak Starým Městem, Nerudovou ulicí, proskákat po schodech Jánský vršek, vyjít na kopec Rubeš nad vesnicí, aniž koukám na hodinky – a bez mobilu…
Zakážu si odpovídat denně na desítky zbytečných mailů, budu se učit říkat do telefonu jako můj kamarád: Sorry, dneska už něco mám (a přitom jen ležet na lehátku a číst detektivku).
Budu se snažit víc času věnovat sám sobě.
Neříkejte, že to je sobeckost. Je to pud sebezáchovy!
Díky technologiím jsme nějak všichni všech. Na jedné straně příjemné, že mám stovky “přátel” na Facebooku (některé jsem v životě neviděl a neuvidím), ale na druhé straně je to vybydlený dům!
Mám někoho, komu mohu říct o nějakém svém největším průšvihu? Nedívá se při mé zpovědi tajně na hodinky? Nečte esemesku? Zajímám někoho tak, aby si ukrojil ze svého ostrůvku volného času?
Od prvního července si zkusím sám sobě nadělit ty ostrovy…
