Tak nám skončil filmový festivalový svátek. Jazzík dlouhé roky jezdil jako novinář kulturních časopisů po kulturních festivalech. Ať se k tomu přizná, nebo ne, prsil se v řadách akreditovaných novinářů, upíjel ve festivalových barech, jako novinář, autor nebo porotce „zasedal“ a cítil se při vší skromnosti poněkud důležitý.
Rok se s rokem sešel (několikrát) a sešlý důchodce Jazzík si přijel na svátek filmu jako batůžkář odžít svůj aspoň trochu velký den. Asi by se slušelo být zatrpklý a těm Ebenům, Bartoškům a kdovíkomu patřičně mýt, no mýt cokoliv, třeba záda a tak dál… Ale on jim ty jejich červené koberce přeje. Ať se kluci hřejí v záři reflektorů, co se do nich vejde. Bože, jak je to hezké, když paní za provazem ječí, jak je to hezké, když aparáty cvakají a mobily blýskají. Jak je to legrační, když si ječící vrhají zmrzlinu za krk a dupou si po prstech v sandálech. Jak vtipné jsou ty povzbuzující kecy, co skandují.
Jazzík všem „v tom hrnci“ (jak to nazval festivalový pan prezident), ty nažhavené objektivy přeje i s těmi hodinami na nudných filmech a těch festivalových vteřinách filmové krásy, která je nějak čím dál míň imaginativní a čím dál víc vzácná. Přesvědčte Jazzíka, že to není pravda… Kde jsou ti páni, co točili velké české filmy? Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni?
Jazzík šel kolem, zpíval si jako Honzík v pohádce Jedna, dvě, Honza jde, dal si makovou zmrzlinu, pokecal si tričko Number One, zamával lidem ve VIP zóně (tam vysedávají vždycky hlavně ti, kteří patří spíš do CIP zóny) a věnoval tichou vzpomínku svým nástupcům, kteří stojí v mix zóně a se zapnutým diktafónem se snaží překřičet festivalovou vřavu a od hvězd z celého karlovarského světa vyzvědět: Jak se vám líbí české filmy? A co říkáte letošním stále stejným karlovarským oplatkám? Ale nikdo je neslyší, jen jedna světová hvězda prý letos po chvíli přemýšlení zareagovala a řekla úžasně česky Achój. Jak jsou úžasní, krásní a inteligentní! A interview? I novinář je inteligentní a zbytek už si jako vždycky na základě té jedné věty a vycúcnutých rozhovorů z netu lehce doplní. I žurnalistika je někdy tvůrčí!
Jazzíku, Jazzíku, kárá se Jazzík, ty jim závidíš. Jako v Nerudově povídce ten pán, co si zakuřoval dýmku pěnovku, vzpomínal – tuším – celé stáří Ďjó móře. Vždyť tobě se stýská po těch Bratislavských lýrách a Děčínských kotvách a divadlech a filmech, ze kterých ležel celý socialistický svět na nemocné páteři!
Ďjó Bratislavské lýry…Ale nebuď bláhový!
A tak Jazzík nebyl bláhový, potkal generálního rozhlasového v kraťasech a u Puppu zahlédl Ondru Soukupa s nablýskanou hlavou, Deánu Horváthovou s gesty širokými jako vždy a milého dědečka hříbečka Juraje Jakubiska. Ale nehnal se k nim a nepřekřikoval dav a lízal si svou makovou zmrzlinu jako starý pes své bolístky.
Jazzík se ale ještě nechtěl odloudat k automobilu a pořád čekal na zážitek s velkým Z. Kruci, jak je těžké v důchodcovském věku žasnout! Ale kvůli zážitku s velkým Z přece na pár hodin přijel! A Zážitek přišel. Poutač: PRAVÉ ČÍNSKÉ DUMPLINGS. Čekal pravé a úžasné „dum sum“, ale dostal za stovku v papíru 4 ks českých taštiček. Zrada. Místo královsky chutné náplně, uvnitř umleté hovězí s kyselým zelím.
Ale Jazzík nezatrpknul ani tentokrát. Jak krásný je filmový svátek! Jak krásný je strkající srkající dav! Jazzík přijel do filmového města a koukal na filmy krásných fasád lázeňských domů a krajkoví kolonád a bylo mu líto jen toho, že neviděl žádný filmový film, žádný filmový film, který by ho vzal za srdce.
Tak tedy příště, lístky v předprodeji s předstihem, batůžkáři Jazzíku!
