Je 1. 7. 2019. Horké léto. Žádné velké mudrování. Začínám Jazzíkův prázdninový deníček (obdeníček, obobdeníček).
Dovolené, prázdniny, diář děravější než před- a po-…
Aktuálně na mě odkudsi vyběhla moudrost:
„Kdo ustavičně pracuje, může se stát nejbohatším člověkem – na hřbitově.“
O.K. Vyvětrat hlavu, mobil zapomenout úmyslně pod polštářem, v textu k písničce Země česká jsem to kdysi napsal tak, že „hodinky i s kompetenci/ zapomenem na kredenci“. Jenže dneska už jsme zapomněli i to, co to vlastně byl kredec. Pozor! S Creedence Clearwater revival to opravdu nemělo nic společného!)
Před několika roky řekla moje devítiletá vnučka B. mému vnukovi M., že si přibalila k babičce na prázdniny tři podprdy. Ten kousek látky na tělíčku věru není potřeba, ale ona se už cítí jako žena. Po koupání před sebou obě vnoučata stáhnou plavky jako by se nechumelilo a převlíkají se, aniž by je to nějak brzdilo v dalším rozletu. Ale ona ví o potřebě podprdy a on tajně píše do internetového vyhledávače heslo “nahý žencký”.:-)
Jak užíváme své dovolené? Jak ji naše dospělé děti užívají se svými dětmi?
A vědí naše děti, co by si jejich děti v létě přály? Dají jim možnost volby? Volba je závislá na šíři otevřených obzorů. Aby si měly z čeho vybírat. A tyhle možnosti nejsou tištěny v katalozích na křídovém papíře. Jsou dány celým způsobem života.
Je pobyt v pětihvězdičkovém hotelu u moře krásnější než pocit svobody, kdy vyrazím na nejdobrodružnější cestu s báglem od svého paneláku? Ze svého desátého patra se mohu třeba dívat celý rok. A najednou mě to napadne. Vezmu mapu okolí a od svého sídliště si podle pravítka narýsuji přímku. A ráno hodíme bágl na záda, kytaru a flétničku a vyjdeme. Ruka ruku hřeje a přímka schovaná pod čelem nás vede k obzoru. A tam za kopcem už začíná Tramtárie. Kámen v noci tlačí do zad pod podlážkou stanu, mravenci vlezli do sušenek.
Mysl nezanesená odpadky. Ptáci zpívají. Jsme živi na Zemi. Slunce zase vyšlo. Vítejte ve veselé zemi Tramtárii.
Zakládám cestovku na putování přímou čarou. Tramtária Tour. Přihlášky na zkušební turnus posílejte po větru, zálohu si strčte za klobouk. Obujte prošlapané sedmimílovky a přibalte pršiplášť. Deštníky zn. Happy rain nechte doma… „Stýská se ti? Puding?“ Vzpomínáte si na tu přiblblou reklamu? Podle mě je domov někde jinde, než bývá puding. A krávy nejsou modré, ani šílené…
Uslyšíme praskat ohýnek. Uvaříme si na plotně z kamení jahodový čaj. A z pod kamene na nás nebudou čumět šmoulové, ale myši. Brrr, to je krása. A příroda nás bude obtěžovat tím, jak je nepohodlná. Jak tlačí, je do kopců, dá námahu. A ohýnek si nedá nic nakecat a nohy bolí a komáři štípou a televize nebe si zase na nic nehraje.
Cestou do Tramtárie možná potkáte sami sebe. Je to mystický a zároveň úžasně prostý zážitek. Cesta do Tramtárie je cestou k sobě. K sobě samým a sobě navzájem. Ruka ruku hřeje.
Mysl nezanesená odpadky, ptáci zpívají, jsme živi na Zemi a Slunce zase vyšlo. Vítejte v Tramtárii…
Nikdy jsem takhle své děti nevytáhl. Sjezdili jsme, co se tenkrát dalo. Ale teď… Možná už jsme projezdili všechno, na co jsme měli…
Můj bývalý kolega exMladý svět vede skautský oddíl. Jeho kluci a holky mají hodně přes pětasedmdesát. Děti už je netrápí. Stěžuje si, že jejich parta bývalého skautského oddílu je prý čím dál línější.
Jednou jsem zahlédl za plotem své zahrady jakési turisty. Stoupl jsem si na špičky, abych viděl přes plot. Vpředu šedivá hlava a trochu nahrbená křehká postava s batohem a mapou v ruce. Pan redaktor Zdeněk Šálek vedl kolem svůj skautský oddíl dědků a babiček. Před románským kostelem zacvakaly foťáky, a protože nad vesnicí zahoukal vlak, povzbuzoval je k těm posledním sto metrům na nádraží. Posázavský pacifik je splokl jak malinu a já jsem cítil, že i mně přichází čas návratů. Je nejvyšší čas.
Tramtárie je za prvním kopcem. Za prvním obzorem. A pětihvězdičková noc přijde, až se zase vyčasí.
(Text a foto Jazzík)
