Rozhovor Pozitivní noviny, rok 2008
Dávno pryč jsou ty doby, kdy se spisovatelé, nikým nerušeni, scházeli na zámku Dobříš, aby zde v ústraní pracovali, nebo naopak hlučně debatovali nad kulturním odkazem předků. Dávno pryč jsou ty doby, kdy zbídačení a hladoví básníci čekali na vydání své jediné sbírky, aby z výdělku za ni mohli nakrmit svou rodinu, či případně napojit bandu příživníků v hospodě. Dávno pryč jsou ty doby, kdy divadelní autoři kočovali spolu se svým divadelním souborem a po nepodařeném vystoupení spolu s herci uhýbali spršce shnilých rajčat. Dnes chodí naši autoři na osmihodinovou šichtu do práce a jejich tvůrčí činnost představuje koníčka, jenž se odehrává po večerech a nocích. A jak je tomu u známého textaře, publicisty a spisovatele Jana Krůty? To se hned dozvíme…
Vzhledem k tomu, že to není vaše jediná aktivita, zajímalo by mne, z jakých skrytých zdrojů jste získával čas k napsání 1200 písňových textů a 22 – již vydaných – knížek?
Večer se člověk musel věnovat dětem, aby si jich aspoň trochu užil. Většinu života jsem měl následující režim: Vstával jsem ráno v půl čtvrté. V zimě jsem zatopil, aby děti vstávaly do tepla, uvařil si čaj a od čtyř do šesti jsem psal. Pak rychle na autobus a odjezd do Prahy do redakce Mladého světa, případně dětského časopisu Sluníčko. Když jsem právě nejel na nějakou několikadenníreportáž, vracel jsem se v půl sedmé večer. Pak si pohrát s dětmi, koupání, pohádky před spaním. Kolem půl desáté jsem se konečně dostával ke svému psaní. Končil jsem po půlnoci. Následující ráno totéž kolem dokola. O víkendu, po starostech o rekonstrukci baráčku a zahradu, času na psaní trochu víc. Teď už se snažím spát aspoň pět, šest hodin denně. Děti vyrostly a večer už spíše třídím materiál na psaní nebo dělám výpisky pramenů. Donedávna jsem pracoval jako šéfredaktor jednoho internetového portálu, případně jako šéf PR oddělení Pražské hospodářské komory. Ale moc toužím aspoň ve svých letech mít víc času na své psaní a organizovat si čas sám. Takže v přítomnosti se snažím vydělávat na volné noze. Vlastní tvůrčí psaní nechávám na ráno. Vypravím syna do školy a v sedm začínám… Než začnou drnčet telefony, snažím se psát co nejdéle pro sebe. Pak pracuji pro obživu, což jsou scénáře, různá interview s podnikateli a umělci, prostě psaní pro časopisy, produkování různých koncertů, firemních akcí atd. Kromě toho jsem už deset let táta-máma, takže domácnost, chalupa, zahrada, dnes už patnáctiletý syn…
Myslela jsem, že vás především živí vaše umělecká a promotérská agentura Arcadia Art Agency ?
V době největší slávy jsme se starali exkluzivně o Ilonu Csákovou, Lucku Vondráčkovou, Terezu Pergnerovou, The Beatles Revival, jenomže dnes už má každý umělec své vlastní internetové stránky a nepotřebují proto žádné zprostředkovatele. Teď pořádáme aprodukujeme různé firemní akce, reklamní kampaně, vydáváme firemní časopisy a různé publikace, sem tam organizujeme zajímavé koncerty. Přiznám se, že já už tuhle práci vyloženě nevyhledávám, naštěstí mám kolem sebe pár šikovných spolupracovníků. Někdo měl v životě to štěstí, že obsluhoval anglické krále, já jsem mnoho let jako agent, manažer a textař obsluhoval lidi kolem populární hudby a teď bych konečně taky rád zbytek života obsluhoval sám sebe. Moc rád bych se uživil psaním. A protože psaním poezie a románů to zatím nefunguje, píšu i to, čemu říkám pečení chleba. Ale na druhou stranu právě ten pohyb a psaní pro časopisy jsou obrovskou zásobárnou materiálu pro psaní vlastní. Není to žádná havaj, diář popsaný odshora dolů a za honoráře, které jsou téměř nedůstojné. Ale brečet nemá smysl. Nikdo mě nenutí živit se psaním. Já to chci, proto taky kdy jindy než teď.
A daří se to?
Není to jednoduché. Ale cítím se svobodný a zodpovědný za sebe a svého nejmladšího, na mně závislého syna. Když psaním dost nevydělám, zkusím ještě sehnat nějaký pracovní úvazek nebo nějaké další zakázky, kde bych neztratil sám sebe. Hodně let jsme v agentuře dělali i reklamu, ale vymývat hlavu jiným, ani sobě, už taky nechci. Svoboda a nezávislost jsou hodně drahé. Ale voňavé jak jarní vzduch po ránu. Jak vám přibývají léta, nerad se podílíte na kompromisech. A protože mi vyšlo v různých nakladatelstvích pár knížek, které byly redakčně a graficky odbyté, rozhodl jsem se, že si svoje knížky budu hlídat od začátku do konce. S vydáváním knížek zkušenosti mám. V devadesátých letech jsme se dvěma zahraničními společníky velkoryse rozjeli naše společné nakladatelství Arcadia. Po čtyřech letech se ale společníci z Česka stáhli, protože nainvestovali miliony do jisté tiskárny, která byla v jejich nepřítomnosti vytunelována. Takže řekli, že se sem vrátí nejdřív za dvacet let. Vydávali jsme krásné knihy, dostávali ceny, ale knihy byly na tehdejší dobu drahé a neprodávaly se tak, jak jsme očekávali. Musel jsem vydávání knih zastavit a věnovat se právě reklamě, promotion a hudební agentáži. V posledních letech se k té krásné práci s vydáváním knížek vracím. Vydávám si svoje knížky. Jsem si u nich od psaní, přes vymýšlení často nezvyklé formy, grafického zpracování a výběru ilustrací, až po spolupráci s grafiky při tvorbě obálky a volbu neobvyklých cest na knihkupecké pulty. Je to nádherná práce, za kterou si nesete zodpovědnost od á do zet.
Pokud si knížku vydávám sám, jsem rád, když se dostanu na nulu. Říkám, že si vydávám knížky pro kamarády… Je to moje volba a je to štěstí, protože si vše dělám podle svého a snažím se nedělat ústupky. Pro některý titul se mi občaspodaří získat jiné nakladatelství, které respektuje můj vkus. Ale to jsou jen vzácné případy a nemohu nikoho nutit do rizika. Jako třeba u mého posledního románu Doktor Petarda. Můj spolunakladatel měl přání, aby na obálce knihy, jejíž hlavní provokativní hrdina je kardiochirurg, stáli doktor v bílém plášti a dvě hezké sestřičky. Já jsem měl ale představu obálky s abstraktním obrazem Kolaběh malířky Kamily Ženaté, s nádherným symbolem kruhu. Svůj záměr jsem si prosadil. Obálka je krásná. Knihkupci ji ale rádi neměli. Sedmdesát procent kupujících prý jsou ženy a ty by přivítali k takovému čtivému románu z lékařského prostředí na obálce něco jiného. Já si ale zachoval svou svobodu. Svoboda je někdy opravdu strašně drahá. Cítím se vůči svému spolunakladateli trapně. Měl svou pravdu. S šedivovlasým doktorem z hor na přebalu by vydělal…
Vystudoval jste Pedagogickou fakultu UK, učil jste někdy?
Tři roky za starých časů, a dokonce hrozně rád. Ale dostal jsem se do průšvihu. Naučil jsem své žáky písničku „Běž domů, Ivane“, ale některému z rodičů se nelíbila. Přišel vyhazov. O prázdninách jsem nastoupil na brigádu do časopisu Sedmička pionýrů, kde dirigoval můj bývalý profesor z fakulty, dnešní spisovatel Stanislav Rudolf. Hodil jsem se jim a mě to taky bavilo. Dohodli jsme se, že do redakce mohu po prázdninách nastoupit. Jenže já tušil, že všechno pohřbí posudek od mého zaměstnavatele – Odboru školství. Koncem prázdnin si mě zavolal šéfredaktor Jan Ryska, autor pohádek a poslal si mě se džbánkem pro pivo. Pak ho rozlil do dvou půllitrů a povídá: „Tadyhle mi přišla od vás z okresu taková hnědá obálka. Víš, já tyhle hnědé obálky nenávidím. Vem si to domů a zatop s tím.“ Byl to bezvadný chlap, zachránil mě, protože s takovým posudkem by mě zpočátku sedmdesátých let v médiích určitě nezaměstnali. Před nedávnem jsem tu obálku doma našel a docela jsem se pobavil…
Zkrátka, ta doba nebyla jen černá. Nebyla to doba temna, jak se dneska ve škole dětem občas prezentuje. Byli jsme mlaďoši, zažívali jsme i krásné chvíle, potkávali i krásné lidi. Kdo chtěl, dělal spoustu pozitivních věcí. Lidi spolu drželi. Nikoliv proto, že byli druhy ve zbabělosti. Vždycky si můžeš najít svůj prostor pro život. Dokázali jsme třeba dětský tábor pro třicet dětí připravovat intenzivně půl roku! Úžasné tábory v lesích, kdy jsme děti čtrnáct dní udržovali v nádherné euforii, tvůrčí aktivitě, rozšiřovaly si zdánlivě bez našeho zásahu duševní obzor a dávali jsme jim zabrat fyzicky, aniž to vnímaly. A my vedoucí jsme rostli vedle nich. Dávali jsme ze sebe hodně dětem a ony nám to vrchovatě oplácely.
Léta jste dělal ve své rodné vsi kronikáře. Dá se některá z vašich knih označit za historickou?
Na fakultě jsem se kdysi při semináři hádal, že studium dějepisu nemá smysl. Myslel jsem onen tehdejší dějepis, žumpu na letopočty, přihlouplé papouškování frází. A teprve teď jsem se dostal k tomu, abych vysvětlil, co jsem měl na mysli. Píšu rozsáhlou historickou trilogii, kterou jsem původně chtěl mít brzo hotovou. Ale je to běh na dlouhou trať… Měla by to být vlastně jakási komentovaná encyklopedie. Dodnes jsem měl mindrák ze svých mizerných znalostí historie. Ve škole nás nikdy neučili ptát se „proč“ a možná to ani sami dobře neznali nebo nechtěli, abychom znali ty pravé souvislosti. A myslím, že to není jen moje bolest… Teď ležím v metrácích literatury o historii, starých rukopisech, kronikách, denících pamětníků a sám někdy žasnu. Ta kniha by měla fungovat jako multikino historických klipů a „osvěžovna paměti“. Letopočty ožívají lidmi, příběhy, informacemi, o kterých jste v životě neslyšeli, a které se vás někdy více a někdy méně dotkly nebo stále dotýkají. Až dopíšu, budu hledat nakladatele. Tuhle kládu bych já pochopitelně neufinancoval…
Nelákalo vás někdy se k té kantořině vrátit, třeba jako učitel dějepisu?
Já jsem vždycky chtěl víc psát. Když jsem učil, vymohl jsem si v týdnu den volna, abych mohl jezdit do Prahy, oběhnout redakce se svými básničkami a zpívat ve Viole, Umělecké besedě nebo po klubech a knihovnách své folkové šansony a protestsongy. Strašně mě to do hlavního města táhlo, ale brzy jsem se oženil, měl děti a bylo hodně těžké se rozhodnout opustit pravidelný kantorský příjem. I dnes platí, že když člověk má zaměstnání třeba jen třicet kilometrů od Prahy, tak v té Praze prostě není. A to dnes lze už komunikovat i na dálku. Tenkrát všechno viselo na poště, takže když člověk poslal někam básničky, tak v lepším případě dostal za čtvrt roku odpověď s dopisem – cituji: „Jdete svou cestou, tak jděte dál!“
Na jedné besedě jsem pak jednou hovořil s básníkem Františkem Hrubínem. Byl to už tehdy starý pán, a já mu líčil svou bezradnost, načež on říká: „No, tak mi pár básniček pošlete!“ Pomyslel jsem si, že z něj mluví soucit, ale poslal jsem vzoreček. On mi k mému překvapení za čas odepsal, že se mu ty moje veršíky líbí a odnáší je do nakladatelství Československý spisovatel. Jenomže pak umřel, tak ani nevím, jestli je tam nakonec donesl nebo ne. Každopádně první dílko mi sice vyšlo ve Spisovateli, jenže to nebyly básničky, ale román „Šubidy blues“.
To bylo v roce 1983. Od té doby jste spolupracoval i s jinými nakladateli, ovšem vydáváte si i sám.
Ano. Svoji knížku můžu napsat, ale nejdřív si na ni musím vydělat! Pak si ji ale můžu udělat a vydat podle svého a nikomu nemůžu nadávat. Nakladatelské řemeslo velmi upadlo. Každý, kdo umí s počítačem, má pocit, že je knižní grafik. Dřív měla kniha svá pravidla, bylo to umění. Dnes se knížky rozvážejí na metrákya třese se na nich hovězí. Pochopitelně, že se to nedá beze zbytku zobecnit. Ale podívejte se na knižní pulty. Produkci mnoha nakladatelů ovlivňuje jenom trh. Knihkupci si nestěžují. Jsou pány onoho trhu. Vzhledem k tomu, že distribuce sebere nakladateli dnes více než polovinu prodejní ceny, ani knihkupci nestrádají. Ale objednávají od distributorů jen to, co se zaručeně prodá…
V nakladatelstvích pracuje hodně lidí, kteří často nejsou vůbec žádné autority. Dřív jsem narazil na redaktora, který rukopis skutečně důkladně pročetl, s autorem ho rozebral a i když třeba nechválil, nebyla z něho cítit ani ješitnost ani vlastní mindrák. Dnes kam přijdu, mám pocit, že se vesměs jedná o zapšklé neúspěšné psavce, kteří vědí daleko líp než vy, jak vaši knihu napsat. Když jsem přišel do nakladatelství na jednání o vydání románu Jizvy na zip, paní šéfredaktorka začala: „Víte, je to výborný, ale já bych si to představovala takhle…“ A začala mi vypravovat, jak by se román měl odehrávat. Já nad tím sedím rok a půl, x hodin, ukradených snů, jak člověk píše po nocích, a tady mi někdo po běžném prolistování začne vykládat, jak by to mělo správně vypadat…
Zcela graficky ojedinělá je vaše poslední knížka „Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez)“, velice zábavná směs veršů, myšlenek a útržků. Jak vám taková knížka přibývala?
Nic nevyhazovat, tvrdil už známý král seriálů Jaroslav Dietl. Já se toho většinou držím. Díky počítači se k rozdělané básničce vrátím třeba po roce a najednou je mi jasné, co s tím. Já téhle nastřádané knížce říkám – drobečky duše.
Takovéhle střádání ovšem vyžaduje přehlednost. Máte v dokumentech v počítači pořádek?
Zpočátku, dokud jsem nebyl pedant, měl jsem v dokumentech pěkný guláš. Ale pedantství v téhle oblasti zamezuje zmatkům a zrychluje orientaci. Když třeba pracuji na nějakém scénáři pro televizi, každou další verzi označím datem dokončení. Když jsem psal první romány, jednotlivé vytisknuté kapitoly „a jejich obsazení“ postavami jsem si vytiskl a v pracovně věšel po šňůrách na prádlo. Když nemůžete celý rok sedět doma, pravidelně se věnovat románu, chodíte do práce a jste noční nebo víkendový romanopisec, potřebujete schéma románu stále vidět před sebou. Písňové texty nebo básničky se dají psát po chvilkách, pokud máte nápady. Román se po minutách ale psát nedá.
Nejspíš kvůli té správné organizaci toho pak zvládnete napsat i tolik najednou… Na čem všem nyní pracujete?
Teď jsem obložen metráky encyklopedií a historických knih. Nicméně na hlavu mi buší postavy dalšího románu a do adresáře Nápady v počítači naskakují verše, slogany, útržky a motivy, které se možná někdy budou hodit. Ještě letos chci dodělat knížku fejetonů a sloupků s názvem „Krůtí brko“. Potom bych rád připravil knížku básniček a pohádek, které se mi nasbíraly po léta, kdy jsem řídil dětský časopis Sluníčko. Ale ono se dost dobře nedá skákat z literatury pro děti do literatury pro dospělé. Takže až přijde čas, tak si k pohádkám na dva měsíce sednu a zkusím se přestěhovat do světa dětí. Těším se, že se domluvím s některým kamarádem ilustrátorem a společně uděláme pěknou pokreslenou knížku.
V psaní máte skutečně široký záběr. Nenapadlo vás někdy sestavit knihu o tom, jak psát?
Když vidím na internetu spoustu webů kšeftujících s tvůrčím psaním, naskakují mi pupínky. Protože lidi, kteří tam učí svůj způsob, jak psát, můžou ty druhé v podstatě zmrzačit. A vzhledem k tomu, že to zrovna nebývají špičkoví psavci, svážou je do kozelce a zabouchnou do klece. Jen úplný začátečník se tam může skutečně učit základům. Spíš to ale chce hodně číst, analyzovat si přečtené pro sebe, a pak už sednout a psát sám. Nedá se říct, že se nemůže první rukopis podařit. Ale většinou musíte nadrtit hodně písmenek, než se propíšete k něčemu, co má smysl nabídnout ostatním.
Probrali jsme toho tolik a ještě vůbec jsme se nedostali k tomu, co k vám tak neodmyslitelně patří – k textařině. Vždycky mě zajímalo, jak to vůbec funguje, vznikne nejdřív text nebo hudba?
V poslední době vzniká u 95 % písniček první muzika. Na ni a do úst interpreta se vkládá text. Nevím, jak dlouho se ještě v populární hudbě bude zpívat česky, ale textovat v češtině je samozřejmě daleko těžší než v angličtině. Právě proto český text nemůže napsat každý. A textuje-li každý bubeník, trpím jako pes, protože ti lidé nevědí nejen nic o textařském řemesle, ale často ani o češtině vůbec. Tím nechci říct, že se nemůže povést pěkný text amatérskému muzikantovi… Jenomže v poezii jste volný jako pták a v textu psaném na muziku a pro určitého interpreta se textař hodně často stává posluhovačkou. Teď mě nejvíc těší psaní textů pro kapelu Blues RS, protože frontman Robert Slezák představuje jednu z výjimek, umí totiž zhudebňovat hotové texty. A pro mě je obrovské potěšení, že mohu být při respektování určité formy volný jako ten pták a výsledek je opravdu z poloviny moje vizitka.
