Milý Petře, měl jsi pravdu, ze čtení včera moc nebylo. Vyčasilo se během hodiny a až do večera azuro nad hlavou.
Nádherné cyklostezky, zelenkavá voda jezera a špičáky hor všude kolem.
K večeru dvě hodiny sezení (ležení) nad novým textem. Na podzim bude mít kamarádka Zuzana Stirská a její Fine Gospel Time velké výročí. Slíbil jsem otextovat nádherný gospelový song. Jenže když jste zažili mši kdesi v Bronxu, to opravdové nehrané vytržení, tu atmosféru oddání se svaté chvíli, zjistíte, že ta anglická slova převést do češtiny moc nejde. V češtině zní banálně, ošoupaně, vypočítavě, bez té své anglické nepředstírané prostoty.
Může vůbec našinec, bezvěrec taková slova zpívat? Aby znělo něco důvěryhodného z českých úst, aby z toho sálala upřímná současná emoce? Ale nikoliv nenávist! Ale víra a naděje v „udržitelný“ svět?
Vždycky jsem obdivoval Spirituál kvintet. Věřil jsem jim, že se dá „za svou pravdou jít“. Věřili jsme skoro všichni v době před Listopadem. Ale co teď v gumové době, kdy slovo je obklíčené nesnášenlivostí, nedohodou, nechutí se dobrat společné pravdy?
Písmenka se perou v hlavě s myšlenkami… Ale narvat ty myšlenky navíc ještě naprosto přesně do dlouhých a krátkých slabik a bez ublížení českému přízvuku do bezstarostné angličtiny originálu? Dvě hodiny strávené nad čtyřmi řádky – a nespokojenost. Čekají mě hodiny vyloupnuté z bezčasí. Z věčnosti velkých myšlenek.
Ale nejsou hodiny života v sousedství velkých myšlenek a hluboké víry a naděje vlastně darem?
