Při uklízení pracovny mi z jednoho starého sešitu s poznámkami vypadl papírek. Ještě než jsem ho vyhodil, jsem na něj mrkl: „Roztylské náměstí 53-JEANS…“
Paměť bývá krátká. Ale nikoliv v tomto případě. Ani vročení není problém, protože byl založený v poznámkách z roku 1983.
Ta adresa byla sídlo Tuzexu, kde se prodávaly džíny.
Vzpomínky cezené přes jeans…
Jelo se kdovíkam na Spořilov a tam na náměstí krásná prodejna. Na lístečku je napsané i telefonní číslo… Známá mé známé tam prodávala. A ta známá mé známé byla právě proto Paní Někdo! Měla moc nad džínami…
Je neuvěřitelné, jak silná ta moc byla. Kam se hrabal prezident.
Kdo neměl džíny, jako by nebyl. Ale ony nebyly bohužel ty džíny. Dneska jen těžko pochopíš, proč džíny nebyly a taky, proč zrovna džíny byly takový fenomén. Copak se nedaly normálně dovážet? Cožpak se nedaly v Prostějově normálně šít?
Když mi ta paní z Tuzexu zavolala, že džíny přišly, všeho jsem tenkrát nechal a vyrazil. Fronta se táhla asi sto metrů ven z obchodu.
Když jsme kdysi hráli s fakultou basket a volejbal v Západním Berlíně (rok 1967 – poprvé na Západě!), v kapse kapesné 30 marek, toužebně jsem si přál nové, krásně modré voňavé džíny, kterých byly plné výlohy. Německý kluk, který mě měl provést městem mě pozval k nim domů. Konal se jakýsi chatrný oběd a na rozloučenou mi matka toho mého vrstevníka a basketového soupeře vložila do ruky jakýsi balíček. Poděkoval jsem a už dole na schodech jsem se do něj nedočkavě podíval. Byly tam dvoje. Obnošené, jedny ke všemu postříkané jakýmsi dehtem. Cítil jsem se jak velké rozšlápnuté hovno. Nejmenší ouchcapek na světě. Praštil jsem s balíčkem do živého plotu před domem a utíkal, jako bych mohl utéct tomu ponížení.
Ale taková byla doba. V onom roce 1983 jsem o šestnáct let starší a stojím na Roztylském náměstí stometrovou frontu před TUZEXEM. Had lidí žmoulajících načerno koupené bony se sune kolem nenápadných vexláků a nápadných esenbáků, kteří hlídají, aby vexlákům šel dobře kšeft. Je mi stejně pod psa jako v tom Západním Berlíně. Upocený, bezmocný, postižený chtíčem obout se do těch nádherných blbých modrých kalhot.
Kdo to nezažil, nepochopí.
Fronta se sunula jak hlemýžď, každý si džíny v krámě pochopitelně zkoušel, protože byla jen některá čísla a jedna značka. Ber – neber. Když jsem se v podvečer dočkal vstupu do džínové svatyně s božskými vyvolenými za pultem, paní, kterou jsem si měl zavolat, aby sáhla pod pult, už v práci nebyla. Nevadí. Byl jsem v krámě, měl svých pár bonů od vexláka z Lazarské ulice, přece to teď nevzdám! Odešel jsem s jakýmisi riflemi asi o půl metru delšími. Nevadí. Babička je ustříhne a zbyde na záplaty.
Nesl jsem to voňavé hrubé nedostižno v tuzexové igelitce a trochu osvícený vyvolenými za pultem taky trochu vyvolený. Stádo dychtivých na náměstí před obchodem stejně dlouhé a s malou nadějí, že na ně cosi zbyde. Bylo mi zase trochu na zvracení jako kdysi v Berlíně. Vyvolený ke zvracení. Z ponížení. Ale ono to přejde. V nových džínách.
Jazzík
