Za svůj život jsem zařizoval několik nových domovů. A vždycky jsem chtěl velký, bytelný stůl, aby se kolem moji všichni vešli.
Teď na tom stole stojí dva veliké displeje, leží dvě malé klávesnice a u toho dřepím já.
Kde jsou všichni? Voda je vzala? Ne. Čas…
Není nic normálnějšího, říkám si potisící. Taky jsem od rodinného stolu mizel.
-A staral ses nějak víc, než dneska o tebe tvoje velké děti?
-Nestaral.
-Proč ses nestaral?
-Měl jsem plnou hlavu sebe.
-A mluvil jsi s rodiči?
-Mluvil!
-O čem?
-O sobě.
-A zajímal ses, co dělají oni?
-Nezajímal.
-A pomáhal jsi jim nebýt sám?
-Když to muselo být.
-A jak jsi poznal, že to musí být?
-Když táta s maminkou zavolali.
-A bylo jim někdy ouzko?
-Neřekli.
-Třeba věděli, že máš plnou hlavu sám sebe!
-To jsem ale nevěděl.
-Jak to, že jsi to nevěděl?
-Protože mi to neřekli.
-A jak to, že ti to neřekli?
-Seděli u velkého bytelného rodinného stolu a poslouchali.
-A ty jsi povídal a povídal.
-Tak trochu. Ale stejně je to moc nezajímalo.
-Ono je to zajímalo. Ale taky chtěli říct, že jsou u stolu sami.
-Oni byli u stolu taky sami?
-Byli. Jen tam neměli dva velké displeje a dvě malé klávesnice…
(Z knihy „Krůtí brko 2 – Kousky času“, která vyjde na podzim 2019 v nakladatelství Arcadia Art Agency)
