Jel jsem dlouhou trať. Na tyto příležitosti si schovávám audioknihy. Tentokrát jednu darovanou. Při kafi na benzince prohlížím obal. Slogan: „I ve světě po jaderné katastrofě je za co bojovat.“ Info na zadní straně obalu: Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky jaderných hlavic… Jenže jsou tu lidé, kteří nukleární zimu nechtějí, kteří pamatují staré časy a věří, že tenhle svět ještě stojí za záchranu… Je to naše práce, protože v tomhle posraným světě je to vždycky naše práce. Nezbyl tu totiž nikdo, kdo by to mohl udělat za nás,“ říká plukovník Michálek…“
Pochopil jsem, že si ze mě asi kamarád vystřelil, když mi tohle CD dal jako dárek. Prý se ta kniha i audiokniha výborně prodávají. Rozjel jsem se do dalších stovek kilometrů. Cédéčko jsem zasunul do přehrávače a hodlal polykat další kilometry.
Následovali samurajové, mezi nimi již zmíněný Michálek, který existoval „v tomhle atomovkama rozjebaným světě“, Natsumi, důstojnice japonské armády, která měla v břiše ránu, ze které se jí valila krev a barvila její uniformu do tmavě ruda a ještě měla v ruce samurajský meč, který sebrala Žolíkovi a kterým si do břicha chtěla udělat ještě další díru. Plukovník Michálek jí meč vzal a usekl jím ucho dalšímu Japonci, aby mu dotyčný laskavě věnoval víc pozornosti. Onen samuraj přitom riskoval, že mu Michálek vypíchne levé oko. Bylo mu to jedno. Tak to plukovník Michálek udělal. Oko prasklo a na podlahu vytekly jeho zbytky…
Cvak. Díky, kamaráde. Jestli to měl být od tebe fór, nebo jestli je to nějaký humorný román, který jde momentálně tolik na dračku, raději budu celou dlouhou cestu smutný muž.
Dárek nad dárky, dort z polárky , říkávalo se…
