„Jsem jako dům před demolicí
popsaný zvenku, zevnitř grafiti.
Co na tom, zda měl jsem či neměl pod čepicí,
jednou mě pošle pán Bůh do řiti.“
Motto je básnička z knížky Lítali jsme do nebes/nahoře i dole bez… Už ani nevím, za jakých okolností mi ji shora kdosi poslal do prstů, ale přesně sedí k včerejšímu ránu. Nebe viselo nad střechami a hrozilo, že se natrhne o hromosvody.
Chtělo by se huhlat a stěžovat si.
Vyjel jsem na kole malou chatovou oblastí po stezce, kde se dá jet jen hodně stěží. Za zatáčkou z vrbičkového houští vytrčel obchod. Obchůdek. Na pultě z velké krabice petka a dva plastikové pohárky. Na pultě cedulka a nápis vzorným dětským tiskacím písmem:
OPČERSTVENÍ!
Moje limonáda 2 Kč.
Holčička, tak osm let, tam stála za vlastnoručně vyrobeným pultem a prodávala kolemjedoucím vlastnoručně vyrobenou limonádu. Profrčel jsem kolem, ale asi po dvaceti metrech jsem zastavil, a vrátil se k pultu.
-Dobrý den, ozvalo se už podruhé.
-Co prodáváte, paní?
-Limonádu.
-To bych si dal.
Holčička nalévá z petky do kalíšku.
– A už jste nějakou prodala?
-Dala. Kamarádce.
-Takže jsem první zákazník?
-Jo.
-A myslíte, že tady ještě někomu limonádu prodáte?
– Když pojedou a budou mít žízeň…
Jeden zanedbatelný okamžik. Vetknul se mi do hlavy jako sekera. Přemýšlím proč.
I tohle je léto 2019.
