Byla jednou jedna farma. Dřív se tomu říkalo třeba statek nebo hospodářství. A ta farma s penzionem chtěly být EKO a krásné a voňavé. A přijížděly děti a mámy a tátové, sypali slepicím, hladili kozy a šlapali v kravských lejnech. Hnůj jim ani moc nesmrděl, osel se nechal osedlat a k večeru se kopilo seno.
Jednou přijela s houfem dětí paní učitelka. Měla od farmářů připravené záhonky a sazeničky rajčat. A děti sazeničky zasadily, krásně si umazaly ruce od hlíny a domluvily se s paní učitelkou, že si rajčátka vlastnoručně zasázená za čas přijedou sklidit.
Paní učitelka přemýšlela o tom, že si po neděli bude muset nechat udělat hlínou poničené nehty. Sebrali své batůžky a odjely od svých záhonků.Když se paní učitelky doma muž zeptal, jestli sazeničky taky pořádně zalili, zatvářila se překvapeně. To jí nikdo neřekl, že mají rajčata zalít! To na pytlíčku se sazenicemi napsáno nebylo! To tam ale přece napsáno být mělo! Kdo to má vědět, že se ti chcípáčci mají zalít vodou!
Ale dobrý konec všechno dobré. Paní v nailovém studiu byly shovívavé a paní učitelce daly rudé nehty krásně do pořádku a paní farmářka uschlé rajské sazeničky vyházela a zasadila jiné, aby dětem nezkazila radost.Když v létě děti přijely, ta rudá jablíčka s výskotem nacpaly do pus a nikdy ještě lepší nejedly.
A farmářka se dívala z okna a poslouchala, jak paní učitelka dětem vykládá, že v nedalekém městě pěstují v obrovské prosklené hale daleko větší rajská jablíčka a nikdo si přitom ani nemusí ulámat nehty a umazat ruce…
(Z knihy „Krůtí brko 2 – Kousky času“, která vyjde na podzim 2019 v nakladatelství Arcadia Art Agency)
