Někde v nás proplouvá neklidná ryba naděje a pocit, že vody pro ni je tak málo…
Úplně náhodou jsem se dostal na koncert zpěvačky Lary Fabian, kterou jsem vlastně vůbec neznal. Pak zazpívala svůj velký hit Je T’aime (Miluji tě). Jenže se stalo něco, co jsem nečekal. Refrén publikum krásně zpívalo až řvalo. Vždycky, když tuhle písničku slyším (a vidím, třeba na YOU TUBE z budapešťského koncertu), je mi krásně úzko. Publikum i tam odpovídá a řve tu touhu po lásce, po tom, aby i je měl kdosi rád.
Cítím z toho stejnou zoufalou opuštěnost, s jakou se lze setkat o půlnoci na nejrůznějších seznamkách. Tam bývá přehlušována maskou anonymity, tady opět anonymitou, ale anonymitou síly davu, se zoufalým pocitem samoty na přeplněné ulici. Touha po lásce jako jediná zbraň proti opuštěnosti a syrovosti světa za oknem. Je t´aime !!!
Už slyším, jak se zíváci ušklebují, že to je všechn o vypočítané na efekt. Na vypočítavé dojímání amfiteátrů a sportovních hal a koncertních sálů… Zívejte, ale neutečete tomu. A přiznáte si to třeba až sami o osamělé půlnoci nad slzavým hrnkem rumu.Je k zoufání vystrčit nos. Je to k zoufání a dělá se zle od žaludku. Je t´aime… řveme všichni v pudu sebezáchovy! Je t´aime! Aspoň pro tuhle chvilku! Aspoň pro teď! Jen já a ty! Jen já a kdo? Je t´aime!
Ještě nedozní poslední tóny písně a na displeji You Tube se objeví nápis:Stavby Ferda!Fasádní stavební práce, výstavba domů, zateplování fasád…
Je t´aime ! Není to taky, zachraň nás, Bože, nevíme si rady, co se životy v tomhle krásném surovém světě? Zachraň mě aspoň Ty, Lásko! Bojíme se vystrčit hlavu z okna vlaku života, aby nám ji neurazily kandelábry nenávisti, bezohlednosti, nelidskosti na každém kroku. Kde jsi, Lásko? Všude, kam se nepodívám?Je t´aime, je t´aime, je t´aime…
https://youtu.be/3DSj59tXQys
(Z knihy Krůtí brko 2/ Kousky času, která vyjde v březnu)
