My starší a pokročilí máme rádi svůj (ne)pořádek. Svá opakování, známá prostředí, své kamarády, kteří pamatují to, co my, a své známé známé.
Občas se vysmekneme a vrháme se znovu do života, ale návraty jsou nevyhnutelné.
Nemyslím si, že jen dobří holubi se vracejí. Někdy se vracejí i krůty. Tedy já, ten, jenž rád vyvrací, že má jméno pro velké slepici s malou hlavou, a obhajuje teorie o prapůvodu příjmení od staročeského slova KRUTA, což údajně znamenalo HOUŽEV. Houževnatý jsem byl a snad jsem dodnes, i když se určitě někdo vytasí s námitkou. Moje houževnatost je ale ničím proti houževnatosti jistého kamaráda, kterému půl národa neřekne jinak, než Medvěde. Onen Medvěd, vlastním jménem Milan Kolář, jeho rodina a jeho přátelé letos po sedmatřicáté pořádají festival Prázdniny v Telči. Čtrnáct dní plných hudby, divadélek, chytrých textů, vznášejících se myšlenek a útulné neagresívní atmosféry.
Včera byl večer na zámeckém nádvoří ve znamení Spirituál kvintetu, jehož dva členové se narodili v roce 1937. I z tohoto důvodu to byl také poslední telčský koncert legendární kapely, která tímto podzimem vkročí do své šedesáté sezóny a ukončí svou činnost a šedesát let povznášení národa. Šedesát let na scéně. Nepředstavitelné.
Co na tom, že nám lilo za krk? Jak mohou písně přežít tolik společenských zvratů a tolik nepohody? Nepřízeň počasí byla v jejich historii to zanedbatelné… Jak mohlo a může kolem svých páteřních členů nést poselství několik generací výborných zpěváků a hudebníků?
Mám na to svou odpověď: Jejich hudba má hluboké kořeny, je vybroušená do dokonalosti, a hlavně – promlouvají sváteční řečí. Žádná nesnesitelná balábile načrtnutá s nevědomostí na cár papíru. Slova těžká jako kameny a symboly jako procesí andělů.
V současné epidemii „užívání si“ a „ubavení se“ člověk ke svému duševnímu zdraví potřebuje potravu v podobě sváteční mise Tichotů, Vančurů, Medvědů a lidí dobré vůle.
Opatrujme si své duševní zdraví, protože kde blb, tam nebezpečno.
