Dělal jsem cosi na zahradě a najednou jsem zaregistroval zvuk, který mě rázem přenesl do let dávno minulých. Vyběhl jsem k vrátkům, abych se podíval na to šťastné dítě. Míčem o zem si po asfaltové cestě pinkal místní blázen. Ten zvuk odskakujícího míče… Jak dlouho jsem ho neslyšel?
Kam se poděly prázdninové míče? Kam se poděl fotbálek z místních plácků? Kam se poděly volejbalové míče a večerní posedávání upocených pod lipou s odřenými koleny? Kdy naposled dítě házelo o zeď a s ostatními hrálo s míčem školku? Kdo naposled viděl děti na hřišťátku s lajnami vyrytými klackem vítězit ve vybijce?
Máme na vesnici dvě, skoro už tři luxusní hřiště. Všechna jsou zamčená na zámek. Vandalové všechno zničí… Víš, kolik to hřiště stálo??? Děti by se mohly zranit a kdo by nesl zodpovědnost? Paní učitelka nedělá v tělocviku s dětmi kotrmelec, protože by se mohly zranit. A divíš se jí?
Kam se poděly prázdninové zvuky, které nás provázely celé letní prázdniny a míč byl naší ikonou?
Trestní oznámení na neznámého pachatele! Policie!!! Klaďte fotografické pasti! Nějaká divá zvěř, co míče žere?
Míčojedi jsme my. Tvoji synové, dcery a vnoučata sedí u tabletů nebo telefonů a hrají na nich mistrovství světa ve fotbale, pinkají s několika míči najednou, odpalují na dálku sta metrů.
A nesmrdí potem a neodřou si kolena a neotravují. Kdo si hraje – nezlobí…
(Předsádka mé dětské knihy Vyhrávat potichu, Albatros 2018, ilustrace Jiří Bernard.)
