Včera jsem zaslechl zprávu o Festivalu nové hudby, který pořádá Ostravské centrum nové hudby. Přiznám se, že jsem příznivcem hudby, která se vymyká. A když pak čtu, že v programu festivalu zazní skladby pro devět Harleyů nebo roh antilopy kudu nebo že v jedné skladbě je zakomponováno 20 minut ticha, a že se koncerty konají třeba v Trojhalí Karolina nebo v místě Staré koupelny dolu Hlubina, tuším velké dobrodružství hudby, která někdy inspiruje, někdy provokuje, někdy je nesmírně zábavná a někdy k neposlouchání.
Hrají se autentická a „nekompromisní“ hudební díla 20. a 21. století!
No uznejte, že následující citace jsou přímo vyzývavě nesmyslně krásné:
„Symphonie – Monotone-Silence Yvese Kleina. Autor, jinak především výtvarník se slabostí pro specifický odstín modré barvy, v ní nechává nejprve po dvacet minut znít akord D dur, aby po stejně dlouhou dobu nechal působit ticho, při němž má publiku zvuk doznívat v mysli. Právě o oné tiché části prohlásil Klein, že je onou skutečnou symfonií, v níž „je možné zažít, byť alespoň na moment, skutečné štěstí.“
Nebo zpráva o tom, že bude uvedeno „dílo Harley Davidson Dietera Schnebela. Loni zemřelý skladatel zkoumal hranice hudby, hluku, jazyka a divadla již od šedesátých let a v tomto díle z roku 2000 spojil sólového trumpetistu s několika hráči na motocykly s charakteristickým řevem motoru. V Ostravě vrčení motocyklů zahájí takzvanou Dlouhou noc, osmnáctihodinový maraton, který skončí následující dopoledne na břehu řeky Ostravice.“
Určitě v komentáři někdo napíše, že hudebníci a skladatelé už nevědí co roupama dělat. Ale extrém v umění je vždycky v kousku inspirativní. Pokus o překročení hranic… Jen oddělit primitivismus a neumění od umění. Negovat klasiku neznamená ji neznat. Ale umět a znát a pak třeba zkusit začít od nuly.
Jen bych rád viděl video s kamerou zamířenou na publikum a hudební těleso toho koncertu, kde zní na plné pecky ticho.
Ilustrační foto dirigenta s vějířem z ročníku festivalu 2014)
